12   9. července 2003

KULTURA / AKTUALITY

V této noci spěchají nemnoho osvětleným městečkem Znaim, dnes Znojmo, v České republice na stovky zvědavců a míří k hradu. Cesta je lemovaná přírodními kameny z prastarých časů uprostřed domů, které v dějinách zažily již mnoho změn. Návštěvníci mluví česky, málokdo anglicky a nemnozí lámaně německy. Pochod dosáhne stařičkého křídla tohoto vše převyšujícího hradu a nádvoří, které je zařízeno jako divadelní scéna pod širým nebem. Zde bude tento sprektákl “Vize o příštích” přenesen na velkoplošné plátno.

Kolem 24 hodiny se diváci nahustí dřevěným schodištěm do hlubin hradebních katakomb, které se zde hojně v klenbových chodbách rozvětvují. Naskýtá se rozšíření prostoru, osazeného vždy asamblážemi Lubo Kristka, které jsou hlídány postavami řádových sester. Jeden obraz obrovského rozměru ve staromistrovské manýře hlídají také tak odění “bodyguardi”, pokaždé se skutečnými samopaly na hrudi. Lidé se prodírají chodbami až konečně přicházejí do klenbového prostoru osvětleného pouze svícemi. Nikdo nepromluví ani slovo, všichni jsou klidem toho prostoru uchváceni. Černě odění chůdaři s bílými obličejovými maskami působí jako obrovští pavouci a strašidelnost tohoto místa je přehlušena pouze gastronomickým čichovým vjemem, který signalizuje česnekový požitek. Hudba žijícího komponisty Daniela Forró začíná. “Okamžitě tě uchvátí, ty zapomínáš na místo, čas a veškeré další přízraky tě smývají do dáli. Celý život probíhá jako ve filmu v okamžiku smrti a kdyby nebylo blesků z fotoaparátů a televize, chtěl by ses pověsit na svého souseda nebo aspoň stydlivě zakrýt obličej kapesníkem”, podotýká ředitel muzea v Landsbergu Hartfrid Neunzert, který se happeningu také zúčastnil. Střídavě se na okamžiky zjevují normální lidé, policisté s jejich státními poznávacími značkami, chvílemi se objevují duševně zaostalí, ženy různých radovánek až po klášterní sestry, rodící, milující, a mezi tím ti stále převyšující chůdaři i muž s velkými přesýpacími hodinami. Průrazná hudba ovlivňuje i vlastní pulzující tep srdce.

Vtom přichází Kristek. Spíše mimoděk, jako v pravém životě se slamákem na hlavě, ale “se smrtí si tyká”. V tomtéž okamžiku proběhne jeho šedesát roků. Přesto umělec vypadá svěže, skoro mladistvě a věru pasuje ke své životní družce, která je ještě mladší než polovina jeho života. Světlo potom uhasíná skoro úplně. Hudba, která zprostředkovává pocity mezi hřmotícím vodopádem a rychleji a rychleji uhánějícím vlakem, dojíždí také svého konce. Zavládlo naprosté ticho. Jedna nebo snad dvě minuty na rozmyšlenou, mrak zvedajícího se prachu proplouvá kolem posledních hořících svící a poté aplaus protne ticho. Lubo Kristek dotvořil své dílo.